Pojďte s námi CESTOU DIALOGU !

Zajímá vás jaké jsme sdíleli myšlenky, pohledy, názory, co nás spojuje... ?

Synoda jako základ dialogu v církvi: Institut synody je církvi bytostně vlastní. Vycházíme-li z  řeckého slova „SYN-HODOS“, znamená to společná cesta. Tedy jít spolu, být spolu na cestě, hýbat se spolu a jít stejným směrem. Je to obraz, který je v samotném základu eklesiality, totiž splečenství těch, kteří někam směřují, odněkud někam jdou. Synoda je právě proto, že se nacházíme na cestě, že církev není definitivní společenství, že církev dokonce ani není věčná, ale že je to společenství provizorní, které teprve směřuje do plného společenství s Bohem. /Jaroslav Lorman/

Zápas o Františkovu církev: U Františkovy reformy církve nejde jen o reformu aparátu, centrálních úřadů, ale víc jde o změnu duchovní atmosféry v církvi a změnu pastoračních akcentů. Ke  změně atmosféry patří skoncování s duchem klerikalismu, překvapivě to hlasitě a často František zdůrazňuje, a k změně posunu akcentů v pastoraci od priority nauky, učení  k prioritě uzdravování. Jistě církev uzdravuje i pomocí nauky, je to racionální prvek, měl by být v konání církve, to že máme teologii a nauku, ale nauka se nesmí stát překážkou na záchranu člověka. Jakmile nauku chápeme tak, že všechno už bylo řečeno, vše bylo vyřešené a je třeba se toho držet, tak nejenže je to neracionální, nedějinné, ale odmítá konání Boha, který koná aktuálně. Boha posouváme do minulosti a nedovolíme mu projevit se v současnosti. /Karol Moravčík/

Nebýt člověkem systému, ale člověkem sdílení: Dialog je výchovně působivý komunikativní prostředek, který nelze páchati jinak než v lásce a smíření. Umíme takovýto dialog? Obecně. Nejenom v církvi. /Jana Šilerová/

Co církev (ne)nabízí rodinám: V církvi si potřebujeme všimnout, že manželství, tak jak jsme došli k tomu modelu muž a žena na celý život, že to je vpodstatě exkluzivní záležitost. Podaří se to jen menšině. Všechny ostatní formy – vdova s dětmi, vdovec s dětmi, druhé manželství, jiné havarované vztahy, jsou ale také rodinou. Kdybychom neměli toho Františka, byl bych velice smutný. Když byl zvolen, tak jsem prohlásil, že snad začnu věřit v působnost Ducha svatého. On konečně mluví o církvi jako o polní nemocnici. My se přece věnujeme všem lidem, kteří jsou nějak „havarovaní“ a jestli někdo nemá nohu, nebo nevidí, nebo přišel o zuby, tak těm lidem pomáháme a neřekneme jim, že nemusejí jíst. Máš dřevěnou nohu, tak ti stačí poloviční dávka nebo vůbec nemusíš jíst. To narážím tak trochu na ten zákaz eucharistického stolu. Toto potřebujeme v církvi přehodnotit. Jak k tomu dojdeme, to vůbec nevím. /Václav Vacek/