Ludmila Javorová, žena neobyčejné odvahy

02.10.2015 22:34

Touha porozumět lidským vztahům, utvářet je – ta do nás byla vložena již od počátku lidské existence. Snad každý člověk se někdy  ocitnul na rozcestí s rozpaky, kterým směrem vykročit dál. Základ těchto rozhodnutí je dán již v rodině. Odnášíme si z ní plusy, minusy, kulturu  i touhu žít svůj vlastní život v jejím kontextu, nebo odlišně, či zcela nově. Mnozí ani vlastní rodinu nezaloží, ale utváření vztahů spolu se zodpovědností, tomu se nelze vyhnout. U slova „nově“ se zastavím. Proč se nám to tak často nedaří ? Jsme znechuceni a z hledání příčin se může stát začarovaný kruh. Přijmout NOVÉ znamená opustit to, co již známe a nezpůsobuje nám námahu. S novým zkušenosti sice nemáme, ale nabízí se. Záleží na nás, zda v řádu praxe ponese znaménko plus, či minus. Ale zůstat stát na místě je přešlapování.  Pro nás by měl být čas největší hodnotou. To s přibývajícími léty do hloubky poznáme.   Jsme křesťané, tzn. že jsme pověřeni službou ve světě. My se této službě učíme a její základ v tomto celoživotním procesu jsme dostali již v rodině /anebo nedostali, poněvadž jej nedostali ani rodiče, proto jim nikdy nic nevyčítejme/. Teď to víme a můžeme začít, abychom budoucím předali hodnoty, které budoucnost potřebuje. Kéž z tohoto setkání vyjdeme naplněni touhou ke spolupráci, toleranci a otevřenosti k pravdě. Chtějme se podobat hospodáři, který vynáší ze svého pokladu věci NOVÉ I STARÉ.

Pokusím se o vyjádření k některým problémům.

Palčivé problémy současných rodin ve vztahu k církvi : Jednoznačnou odpověď na to nemám, ale vezmu-li v úvahu kupř. to, co jsem již vyjádřila, že křesťan je pověřen službou ve světě a rodina má k této službě nejen děti, ale i manžele navzájem vybavit, pak je tato výbava ze strany církve nedostatečná. Mnozí si mohou myslet, že se pohybuji v ideálech. Omyl, naopak v tvrdé realitě života, na kterou narážím ze všech stran. Žena má stále zrak upřen k budoucnosti, je to její specifický dar od Stvořitele, chcete-li, její druhá přirozenost. Jak je zajištěn zítřek pro děti, co partner a já, jak jsme nachystáni na zimu, jak zajistit dětem školu atd. Donekonečna. Vše se týká budoucnosti a patří do toho církev i svět se svými potřebami. Jsme si vůbec, jako křesťané vědomi tohoto pověření této zodpovědnosti, anebo je to pro nás novinkou? Matka církev, nás ženy dosud nevolá takřka k ničemu a přitom je nám darována od Stvořitele tato hřivna, pracovat s budoucností. Kladu jí tedy otázku, zda nám-ženám církev, která se chce nazývat matkou, něco v tomto nezůstává dlužna?  A nejen ženám, ale všem. Kupříkladu co asi světu jako křesťané máme nabídnout? Co svět od nás očekává?  Jak  potřeby společně naplnit, apod. Budoucnost, tj. zítřek, za rok, za měsíc atd. Nepotřebujeme mnoho slov, ale pravdivý život ve vztahu s Bohem církví a lidem, včetně prostoru k rozvíjení obdržených hřiven. Je docela možné, že se budeme Stvořiteli jednou zodpovídat, že jsme o ně dostatečně společně neusilovali. Zdá se, že čas dozrává a nám je známo, co to pro muže znamená dělit se o vládu. Ovšem zde se jedná o prohloubení lásky, ne o konzum či prestiž. Proč to tak těžko církev chápe ? Vždyť  jde  o přiblížení se k plnosti /ke spáse/, kterou nám Bůh nabízí. Nám, všemu stvoření.  Bůh si k této spolupráci vybral člověka, muže i ženu a pověřil je křesťanstvím. Jeho nároky známe z Božího slova. Spokojí se s tím, na co člověk stačí - viz žena hříšnice, farizeus a celník atd. Mluvíme-li o vztahu ke světu, pak tam nepochybně patří zájem o něj,  poznání potřeb, radosti, bolesti, krásy  atd. Vše, co jsme během týdne stačili postřehnout máme možnost položit v neděli společně i s dětmi na patenu lásky k proměně (když ji kněz pozvedá s neproměněným chlebem). Bůh tyto naše dary promění, tomu věřte, ale měl by to být náš společný dar, abychom se společně zapojili. Pak nás modlitba kněze osloví určitě všechny (modlete se bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu…) a my budeme odcházet z této slavnosti opravdu posilněni a víc sjednoceni. V této oblasti je podobných dluhů víc. Chybí nám v církvi duchovní tvořivost. Často se nám jí nedostává i ve vztazích. 

Pro pastoraci je to nabídka velkého, dosud neobdělaného lánu, který je nutno připravit budoucím. Zde se dobře může uplatnit naše tvořivost, aniž bychom rušili liturgický řád.

Dalším je interpretace Božího slova.  Církev má i u nás osobnosti, které jsou tímto darem obdařeni, ale je jich málo. Toto je velký dluh. Něco může být zapříčiněno nedostatečnou přípravou v semináři, ale i duševní a duchovní nedozrálostí.  To  si netroufám posoudit, ale potřeba zde je a to je zároveň i výzva a současně i zodpovědnost směrem k budoucí generaci. Každý máme jiné dary. A kdo je k této službě povolán, měl by je znát. Lidé by neměli odcházet od stolu Božího slova prázdní. Otazníky mohou být, ale měl by jim být nabídnut klíč v několika otázkách a podle tohoto klíče by hledali odpověď spolu s Duchem svatým, který je od křtu s nimi a čeká na vzájemnou spolupráci. Toto považuji za samozřejmou nabídku ze strany církve, mnoho lidí nespolupracuje, z neznalosti, prostě jde na mši…. Kněz by měl alespoň 1x / měsic dát lidem  příležitost k zodpovězení toho, co bylo obtížné k pochopení. To je ovšem náročná spirituální práce, která musí vycházet ze srdce. Potřebujeme se učit spolupráci s Duchem sv. Ono „Effeta" ve křtu znamená Otevři se pro Božího Ducha a Boží slovo. Boží Duch se ale bez našeho souhlasu neobejde. Máme to od církve vyžadovat, aby nás to učila, vždyť Boží slovo je určeno pro mne, pro nás v této chvíli. I tuto službu může  zastávat pověřený muž, nebo žena. Nestačí jen absolvovat teologickou fakultu, ale zároveň i vyzrávat pod Božím slovem, milovat stvoření a být si vědoma svého poslání. Rodiny nemají v dnešní době možnost naučit se Boží řeči, naučit se jí vyhodnocovat z událostí, z všednosti, různých trampot, utrpení i krásy, která nás obklopuje. Určitě by i dnes Kristus opakoval znovu ta slova “Líto je mi zástupů…“ Pokud tuto potřebu rodiny pociťují, mají povinnost prosit o ni. Izraelité se dlouho učili Boží řeči a zdráhali se přijmout ji od proroků, kteří viděli do potřeb budoucnosti.  Byli to jen jedinci, kteří pochopili a oni se zasloužili o to, že PLNOST ČASU  nastala. Díky jim !!!! V tomto se ani dnes nelišíme.

V době totality jsme měli zavedený systém, že kněži pastorovali přímo v rodinách. Škoda, že oficielní církev dala víc na pomluvy, či neznalost celého problému a mnohé přínosné praktiky odmítla, nebo se s nimi vůbec neseznámila.

V církvi postrádám také větší citlivost k těm, kteří nepatří k tzv. ideálním křesťanům. Kupř. když žádají křest pro dítě, musí projít přípravou, které mnohdy vůbec nerozumí a protože si křest přejí na všechno přistoupí, ale takřka bez  momentálního užitku, ale Bůh má jiný pohled než my. Ten obřad by měl projít srdcem každého, kdo křtí. Bůh se spokojí s tím, na co lidé stačí. Je potřeba hledat to minimum, které jsou schopni žít a zůstat s nimi ve styku. Na to kněz ve službě nestačí, potřebuje z božího lidu pomocníky. Proč je nehledá ????

Další necitelnost se odehrává při obnově manželských slibů. V kostele jsou jednotliví manželé, kteří buďto jeden z nich je nevěřící, nebo se manželství rozpadlo a pro ně se tento obřad stává traumatem. Někteří se vyjádřili v tom smyslu, že jdou raději do cizího kostela, nebo tu neděli nejdou, anebo to protrpí v lavici a jsou na pranýři. Manželé by měli svůj slib obnovit na místě, kde sedávají, ne mimo lavice. Je to ohleduplnost vůči druhým. Kněži se často řídí jen příkazy z konzistoře.  O změnu nemají  zájem, anebo ani neví, chybí podnět k její realizaci.

Velkým nedostatkem je také příprava na manželství. U některých kněží stále přetrvává mechanizmus výklad obřadu a nejnutnější informace pro jejich soužití a reprodukci. Neklade se důraz na zodpovědnost za druhého nejen v biologické a materielní oblasti, ale i duševní a duchovní. Sexualita v životě manželů je základnou lidského sjednocování, jinak také lidské plnosti, musí však být VĚDOMĚ rozvíjena a překračována. V přípravě by se mělo o tom mluvit, poněvadž i manželství se vyvíjí stejně jako život (dětství, mládí, dospělost, zralost – či nezralost). Je to proces a v něm kvantita lásky by se měla měnit v kvalitu, aby se manželé nestali jen konzumenty navzájem. 

I stvoření se vyvíjí ke své plnosti a směřuje k završení, stejně tak i člověk prostřednictvím vztahu  muž-žena-Bůh. Pokud by jejich spojení bylo jen za účelem reprodukce, růst lásky by se vytrácel, event. by se mohl i zastavit.  Jak ale vidíme, když děti dospějí, mnohá manželství mají čas na dozrání a funkce lásky může pokračovat zkvalitňováním. Kladu otázku, jak je na toto církev připravena, vždyť z toho plynou nové pastorační úkoly. Do tohoto procesu lásky zrání dvou jedinců by měl být VĚDOMĚ zapojen  BŮH – SJEDNOTITEL již od počátku.  Od této chvíle „vědomého zapojení“ se stává proces lásky záležitostí tří  bytostí, nejen dvou.  Můžete namítnout, že se to děje přijetím svátosti manželství. Ale kolik snoubenců odchází s touto myšlenkou z přípravy? Je to proces celoživotní, ale může startovat u každého v jiném čase. Celou etiku lásky nelze rozebírat, ale ocituji malou část semináře, který proběhl v totalitě.

"…Klademe si otázku, proč se nám v takové míře rozpadají manželství a rodiny? Rozchod nastává vzdalováním se jednotlivců od sebe na úrovni morální, intelektuální, volní, citové a třeba i náboženské. Pastoralista by měl zjistit v které oblasti rozchod nastal a určit způsob zásahu, aby se vzdalování zpomalilo, nebo vyrovnalo." / Konec citace biskupa F.M.Davídka/.

Prakticky vzato církev dosud na toto téma nevede dialog, takřka vůbec ne s jednotlivci, to je brzda vývoje lásky. Lidé jej potřebují.  Je to snad strach tuto otázku řešit?  Ale potřeba trvá. Před časem jsem položila  vysokoškolskému pedagogu otázku, co získal od církve jako vklad do manželství a on mi spontánně odpověděl : ZÁKAZY a pokračoval: Celý život jsem hledal dialog a nakonec jsem to vzdal a plácal jsem se v tom sám.

Dotkli jsme se svátosti manželství, ale úvahu rozšířím na všechny svátosti. Lidé neumí spolupracovat se svátostmi. Každá svátost nabízí možnost rozvoje, kněžství i manželství. Nepůsobí jen v okamžiku přijetí, ale je nutné s ní spolupracovat a toto lid nikdo neučí. Aktuálně je to nejtěžší se svátostí smíření. A opravdu nikde snad není tolik mechanizmu, jako zde. Lidem chybí vlastní poznání sebe, rozvoj svědomí, síla ke změně, ….. Je toho dost. Přiznejme si, že je málo pastorantů a hledejme jak tyto potřeby můžeme uspokojit my. Vždyť je to možné. Buďme dospělí křesťané a důvěřujme, že Bůh  s námi spolupracuje Současně mějme smysl i pro to, že člověk se potřebuje naučit spolupracovat s milostí a jeho potřeba se může projevit jen ve svátostné intimitě.

A moje poslední poznámka. Mezi námi žije dnes dost lidí, kteří zůstali sami, manželství z různých důvodů neuzavřeli, rovněž i starých lidí. Ti první nebývají osloveni snad nikdy. Tato zkušenost mi chybí a přitom patří mezi nás a nesou v sobě také bohatství lidství, ale chybí příležitost, jak jej vydat. A starý člověk sice patří k rodině, ale k završení života potřebuje specifický druh lásky a lidské pozornosti i blízkosti.

Věřím, že toto setkání přinese do církevního společenství bohatství podnětů, které se stanou vkladem pro budoucí spolupráci.  Přeji Vám zdravé sebevědomí, že patříte k božímu lidu, se kterým Bůh počítá, neboť Duch vane, kde chce a raduje se z lidské spolupráce.

                Raduji se z ní i já Přeji Vám ze srdce Boží i lidskou přízeň.