Gabriela Ivana Vlková OP, děkanka teologické fakulty v Olomouci
21.09.2015 09:07
1)
Jako zasvěcená osoba nemohu vědět, natož zobecňovat, co „nejvíc“ trápí křesťanské rodiny. Vzhledem k formulaci otázky se mi však chce odpovědět: „Zdá se, že mnozí neobjevili církev jako prostor, ve kterém se navzájem povzbuzujeme na cestě životem a k životu.“ Církev nejsou jen „ti nahoře“. Nevěřím a nepřijímám, že by moje bytí v církvi nějak podstatně záviselo právě na nich. Uznávám, že klerici nezřídka mívají sklony presentovat se jako ti důležití, co radí i ve věcech, o kterých nemají ani šajn. Je to hodně nepříjemné, také mne to irituje, ale zase bych všechny neházela do jednoho pytle.
2)
Určitě máme v církvi obrovské rezervy v naslouchání. O tom, že na mnoha místech žijeme „muzeum“, není pochyb. Ani o tom, že problémy se zametaly a zametají pod koberec. Na druhou stranu nevím, co si představit pod „snadnějším, otevřenějším a nezatíženém poznávání a přijímání evangelia“. Možná tuším, proto bych ráda připomněla rčení: „Neboř zbrkle ploty, o nichž se domníváš, že tě omezují, dokud nevíš, jaké nebezpečí za nimi číhá.“ V mnoha otázkách (i když ne ve všech) jsem spíš konzervativní. Tedy nejdřív dobře a víc naslouchat, zvažovat, pak až případně bořit. Asi je třeba odstranit mnohé, ale možná ne zas vše, co by někteří horlivci chtěli.
3)
Přiznávám, že tím nežiji a že o tom nepřemýšlím.
4)
Přála bych si moc, aby iniciativa Na cestě k dialogu pomáhala upozornit na to, co není možné nadále přehlížet. Aby se však stávala i tím, co v církvi stmeluje, nikoli rozděluje. Vnímám hlasy, které se někdy i dost radikálně vymezují proti současné praxi, jako by úplně vše bylo na odpis. Mnohé by se změnit mělo. Co bych za to dala, kdyby co nejdřív! Ale extrémem extrém nevyléčíš. Fandím iniciativě, aby se jí dařilo rozlišovat a tak se stát solidním partnerem pro dialog v církvi.