P. Michal Němeček, ředitel pastoračního střediska pražského arcibiskupství

21.09.2015 08:51
1) 
Faktickou lhostejnost k víře. Domnívám se, že to je velká neznalost na straně rodin, katechetů či diecézního kléru, ať se týká obsahu víry, ať se týká církevního práva, ať se týká praxe. Domnívám se, že základní otázka zní: Co je problémem mezi rodinami a Hospodinem? A zde je možná nejbolestivější téma: praxe víry v mnoha našich rodinách je velice malá nebo dokonce žádná. To pak nese mnoho důsledků i ve vztahu s církví. Navíc mnoho rodin vnímá církev jako někoho za hranicemi vlastního světa. Rozlišují na „oni“ a „my“. Fakticky se nepočítají ke společenství církve, i když jsou pravidelnými účastníky bohoslužeb. Nelze nevidět mladé páry, které spolu žijí, aniž by sňatek uzavřely. Může jít o 95 % mladých lidí. Je to reálný obraz toho, jak málo lidé církev berou vážně. Má to své příčiny, ale neochota kohokoli do této své situace nechat mluvit, je více než výmluvná.
 
2) 
Domnívám se, že předně je třeba poděkovat a to zásadně všem, kteří budují dobrou rodinu. Dnes více než kdy jindy jde o zázrak. Každý, i když je slabý a selhává, kdo miluje své děti a svého partnera, je velkým Božím požehnáním pro církev i pro svět. Měli bychom ho všichni obejmout a poděkovat mu!
 
Ježíšovo evangelium je přístupné dnes jasněji, než kdy v dějinách. Lidé mohou číst, naslouchat, využívat internet. Není problém vyhledat informaci, i když v daném místě např. kněz není schopen informace předat. Kladu si otázku, co znamená „rodiny, které nevyhovují ideálu“. Vždyť asi nikdo není u cíle, aby mohl říci, že vyhovuje ideálu. Nevyhovující ideálu jsou ve skutečnosti úplně všichni! Problém ale vidím v tom, do jaké míry je třeba o ideál bojovat a od jakého momentu je možné omluvit slabost. Jde o zápas, ve kterém nasloucháme Bohu, a církev je jedním ze zdrojů této komunikace s Bohem. 
 
V praktickém přístupu nevidím mnoho, co by se dalo změnit a mělo to reálný dopad na život rodin. Diskuse se může vést o některých formách využití antikoncepce pro intimní život. Ale i zde jsme zásadně vázáni Božím pohledem na sexualitu (toto zřejmě ani nebude téma synody). V otázce rozvodů a nových sňatků není myslitelné posouvat Bohem stanovené hranice! To církvi nepřísluší a nemá na to právo!  Sňatek je smlouva před Bohem a jakékoli rozbití této smlouvy je zásadní přečin proti Bohu a jeho stvořitelského záměru, neřkuli, že je to zásadní destruktivní prvek pro společnost. Otázkou je pastorace rozvedených. Zde bych přivítal nějaké jasnější postoje, které ujednotí nejasnou praxi (svaté přijímání). Nic to ale nezmění na faktu, že jde o velké zlo, které dopadá na děti a  na společnost a je třeba o tom otevřeně mluvit.
 
3) 
Mám před očima páry, které s velkým úsilím, a nutno říci i někdy se slzami, pečlivě dodržují katolickou nauku o plánovaném rodičovství. Představuji si, jak jedno nešikovné prohlášení, bude pro tyto lidi hlubokou ranou do jejich obrovského úsilí o věrnost Bohu a církvi. V důsledku takových prohlášení zažijí zradu od církve. V mnoha případech to bude znamenat poškození jejich víry, protože oni byli věrnými. 
 
Vidím mladé lidi, kteří se nikdy nevyrovnali s rozvodem rodičů. Vidím, jak poslušně stojí vedle maminky, která uzavírá nový sňatek (opět v kostele) a s požehnáním pana faráře padá do náruče muži, kterého dítě nikdy nechce nazvat tátou, protože jím prostě není. Neumím si představit, že tento mladý člověk bude církev schopen vnímat jako věrohodnou.
 
Vidím malé dítě, jak mu cizí muž vysvětluje, že mu má říkat tatínek. Derou se mi do očí slzy, když tento človíček je před očima všech okraden o základní právo na svého vlastního tátu a na svoji vlastní mámu. 
 
Potkávám se s lidmi, kteří mají čtyři děti a nejsou s to mít větší rodinu. Zároveň ale metoda PPR je v jejich příběhu jen obtížně realizovatelná. Jejich bezradnost a zoufalství, do kterého se často dostávají, mi berou dech. 
 
Dnes je již docela snadné potkat lidi, kteří běžně přistupují ke svatému přijímání, i když svá manželství rozbili vlastní vinou a ani v nejmenším si nepřipouští vinu. Stejně jako je docela normální, že vedle vlastního partnera existuje ještě jeden „víkendový“. 
 
Setkávám se s lidmi, kteří po dvaceti letech od rozpadu manželství se slzami přichází a hledají eucharistického Krista. Jsou odhodláni k pokání a mají odvahu věci měnit. Jsou si vědomi nerozvážnosti mládí, i když neslo mnoho nezměnitelných důsledků. …ale nejde to.
 
Vybavuji si setkání s jedním starcem, který byl po třetí ženatý. S první manželkou strávil řadu let. Na moji otázku, co s ní dnes je, mi odpověděl, že ji už třicet let neviděl.
 
Slyším stále v uších slova ženy, jejíž sňatek byl uznán za neplatný po skoro dvaceti letech manželství a příčinou měla být nezpůsobilost manželky. S pláčem mi řekla: „Církev mě prostě oficiálně prohlásila za blázna. Jak si ji mám ještě vážit? Zničila všechno, co jsem měla.“ 
 
Zkrátka, obávám se, že v církvi ve skutečnosti žádným dokumentem nepostihneme napětí mezi konkrétní realitou a ideálem, který nám Bůh staví před oči. Jsem přesvědčen, že církev nesmí zradit to, že je obráncem a obhájce práva a spravedlnosti, i když to není populární. A zároveň musí stále znovu připomínat, že všichni stojíme před Bohem jako slabí lidé. Zničit ideál znamená ztratit obsah. A vyžadovat bezvýhradně splněný ideál jako vstupní legitimaci umožňující přistoupení k Bohu, znamená usmrtit většinu, která na cestě za vytyčeným cílem klopýtá (a popřít Boží tvář sklánějící se k hříšníkovi). Bylo by skvělé, kdyby znovu a znovu zaznívalo, jak podstatné je žít s Bohem v reálném vztahu, ve stálém rozhovoru. Bez toho nás žádný dokument ani norma nezachrání. A tento vztah vnáší světlo do naší každodenní situace, i když je složitá a obtížná. Církev tu má stát jako máma, která své děti vždy miluje, objímá, povzbuzuje, ale také vychovává. Touto církví nejsou normy, předpisy, preláti, ale my všichni, kteří jsme uvěřili v Krista a přijali ho jako Pána svého života a z této víry skutečně žijeme.